Několik vzpomínek na mé učitelské začátky a ředitele Bedřicha Máru

Každý z nás vzpomíná na svou první cestu do školy. Nemusí to být však jen vzpomínka na dobu, kdy nám bylo šest. Mám teď na mysli začátek školního roku 1952/1953. To jsem tehdy byl osmnáctiletý klouček. Měl jsem zrovna pár měsíců po maturitě na píseckém gymnáziu. V pololetí oktávy mě náhodou slyšel hrát na koncertě žáků tehdejší hudební školy v Písku krajský inspektor Dalibor Doubek (zakladatel Moravské filharmonie). Hrál jsem tehdy 7. houslový koncert G dur Ch. de Bériota a po skončení mého zdařilého vystoupení za mnou pan inspektor přišel a nabídl mně, zda bych nechtěl po maturitě učit na některé hudební škole v kraji (tak se tentkrát dnešní základní umělecké školy nazývaly) s tím, že bych si potřebnou kvalifikaci doplnil dálkovým studiem na konzervatoři nebo státní zkouškou z hudby. Jeho obdivem jsem byl samozřejmě velice potěšen. Když mně pak po maturitě nebylo dovoleno studovat na vysoké škole, nabídku pana inspektora jsem rád přijal. Rozhodla má obrovská vášeň pro muziku, a tak jsem se najednou stal učitelem na hudební škole v Milevsku.

A jak tedy má první kantorská cesta do školy vypadala? Nejprve 3 km pěšky z mé rodné vesničky Jamný do Záhoří a odtud vlakem do Milevska. Vůbec jsem netušil, kde se hudební škola nachází. Ptal jsem se a dozvěděl se, že je dost daleko, až v klášteře, v tzv. Latinské škole. Pěšky přes město asi půl hodiny. Pan ředitel Mára mě už očekával. Byl to sympatický starý pán, kolem šedesátky (do důchodu šel až téměř v sedmdesáti). Později jsem se dověděl, že na konzervatoři studoval kontrabas, za první republiky byl vojákem z povolání – učitelem na vojenské hudební škole – pak se usadil v Milevsku a živil se jako soukromý učitel hudby a kapelník. Po roce 1945 se stal jedním z prvních ředitelů hudební školy a přivedl ji na velmi dobrou úroveň. Byl to pečlivý, svědomitý ředitel. Učil hře na housle, harmoniku, klarinet i na violoncello. O hru na housle byl tehdy zájem opravdu veliký. Já sám jsem měl někdy až 32 žáků. Úvazek byl 26 hodin týdně, ostatní žáky jsem učil v kurzu při osvětové besedě. Jen stěží jsem to zvládal.

Za ředitelování B. Máry nebyla škola příliš veliká. Učitelský sbor kromě něho tvořili jen tři učitelé, všichni dojížděli. O sobě jsem se už zmínil, učitelky B. Fritscherová a L. Jandová dojížděly z Písku, učily hře na klavír, Fritscherová též hudební nauku. Obě byly na škole už několik let přede mnou, takže poměry v Milevsku znaly daleko lépe. Věděly, jak si cestu od vlaku do školy v klášteře zkrátit. Nechodili jsme přes město (městská doprava zpočátku neexistovala), ale brali jsem to „zadem“, přes Hůrka. Tehdy tady byla jen pole, domky žádné. Po dešti polní cesta samé bláto, naše boty podle toho vypadaly. Zvláště na podzim, kdy se brzy stmívalo a my chodili ze školy na vlak až v 18.15 hod. (vlak jel kolem 19. hod.), tedy potmě.

Stalo se to asi třetí den po mém nástupu do školy. Bylo po 18. hodině, učitelky odcházely na vlak a žádné tóny z mé učebny v podkroví neslyšely. Usoudily tedy, že už jsem odešel a školu zamkly. Za pár minut nato jsem jako poslední odcházel i já s malým žáčkem prvního ročníku. Ke své hrůze jsem zjistil, že jsem zamčen. Klíče od školy jsem ještě od p. ředitele nedostal, tak co teď? Oknem se vylézt nedalo, protože přízemí neexistovalo, nejníže bylo 1. poschodí. Z okna poschodí jsem začal zoufale křičet v domnění, že tady někde vedle školy přece musí bydlet školník. Ale kdepak, školnice bydlela daleko ve městě, a tak mě spolu s žáčkem vysvobodil pan kostelník Skala z děkanství naproti. Přistavil žebřík, který byl ale poněkud krátký, takže jsem milého žáčka (myslím, že se jmenoval Kašpar) musel panu kostelníkovi, který mezitím vystoupal vzhůru, z okna podat. Na moji otázku, jestli se nebojí, klučina hrdě odpověděl: „Ne, já chodím do Sokola“. Zato já jsem se ke svému strachu neodvážil přiznat. Uháněl jsem pak na nádraží jak nejrychleji to šlo a vlak jsem ještě stihl.

Pan ředitel Mára se snažil i o rozvoj hudebního života ve městě. Občas „dal dohromady“ i menší salonní orchestr z místních  hudebníků, jichž bylo v Milevsku poměrně dost (mj. v něm hrál na housle a také zpíval ing. I. Vodňanský, otec známého dirigenta Jaroslava Vodňanského). Orchestr pořádal koncerty např. k výročím B. Smetany či A. Dvořáka. Samozřejmě v něm hráli i učitelé hudební školy. Koncerty se konaly v sokolovně – dnešní Dům kultury (dříve nazývaný Klub pracujících) byl postaven později.

Na podzim r. 1954 jsem musel na vojnu. Pan ředitel byl se mnou zřejmě spokojen, vyjádřil se, že by byl rád, kdybych se po vojně opět do Milevska na školu vrátil. Náhradu za mne nesháněl, celé ty 2 roky učil s vypětím všech sil i mé dosavadní žáky (chudák!). Přesčasové hodiny se neplatily, a tak všechny ty hodiny navíc učil zdarma. Byl jsem mu za to nesmírně vděčen, neboť jsem byl na škole v Milevsku spokojen.

Po mém návratu ředitel Mára založil i znamenitý žákovský orchestr. A na jedno jeho vystoupení mám překrásnou vzpomínku. Na závěrečném koncertě školního roku (tuším v červnu 1957 nebo 58) vystoupil i orchestr, jako obvykle v sokolovně. Ale vznikl problém. Řada houslistů byla na výletě, někteří snad i nemocní. A tak pan ředitel dostal nápad: „Pane kolego“, řekl mi, „vezměte si s sebou housle, já nenechám oponu otevřít docela, aby Vás nebylo vidět, a pomůžete nám“. Zahrát Kovařovicovu Havířskou polku z listu nebylo pro kantora nic těžkého. Hrál jsem „naplno“, aby má pomoc byla opravdu znát. Před závěrečnou Codou se objevil pro muzikanty známý pokyn D.C. al ф e Coda, tedy opakovat od začátku, ale jen doprostřed ke znamení ф a skočit na Codu (závěr). A právě tady se to stalo. V místě, kde je to znamení, udělal pan ředitel něco, s čím jsem nepočítal. Prudkým gestem skladbu přerušil (tak to měli žáci nacvičené) a v nastalé pauze před skokem na Codu jsem to jako jediný „napálil na plné pecky“. V tu chvíli mně bylo hrozně. Přijdeme do šatny a moje tehdy nejlepší žákyně Helenka Vávrová „zařvala“: „Kterej vůl do toho vlítnul!“ Přede mnou seděl žák pana ředitele Pavel Kubec, ten samozřejmě věděl, že ten „vůl“ jsem já. Přitočil se ke mně  a tiše mi povídá: „Pane učiteli, neříkejte to nikomu, já to vezmu na sebe“. Kavalír s dobrým srdcem!

S dětmi jsem zažil i v dalších létech svého padesátiletého působení na škole mnoho krásného. Někdy jsem se k nim zrovna příliš laskavě nechoval, to když nehrály podle mých představ. Když jsem je pak po létech potkával na ulici jako už dospělé lidi, měl jsem chuť je za některé ty své „slabé chvilky“ odprosit. Věřím však, že těch radostných zážitků s muzikou měly daleko více a že na „hudebku“ rádi vzpomínají – tak jako já.

                                                                                                Jan Humpál