Vzpomínka na pana ředitele Jaroslava Daňka

Jedeme-li  po silnici ze Záhoří směrem na Zvíkov, asi 2 km odtud leží vesnice Vlastec. Stejně daleko od Záhoří, ale východním směrem tj. na Tábor, se nachází vesnička Jamný. V r. 1919 se ve Vlastci narodil pozdější ředitel Základní hudební školy v Milevsku (dnes Základní umělecké školy) a vynikající houslista Jaroslav Daněk, o 15 let později jsem se v Jamném narodil já. Snad už blízkost obou těchto vesnic předznamenala osudovost mého pozdějšího vztahu k panu ředitelovi Daňkovi.

Ve svém vzpomínání se musím vrátit hodně daleko, až do let 2. světové války. Na škole v Záhoří působil tehdy mladý učitel Jan Fučík, jinak výborný muzikant. Myslím, že to bylo asi v r. 1943. Protože Němci zakázali pořádat taneční zábavy, vytvořil učitel Fučík z muzikantů ze Záhoří a okolních vesnic orchestr a občas pořádal v místním hospodském sále koncerty. Konaly se obvykle v neděli odpoledne a byly vždy hojně navštěvovány. Je třeba si  uvědomit, že v té době měl na vesnici rozhlasový přijímač jen málokdo, a tak lidé mohli vnímat hudbu pouze v živém provedení. Hrály se polky, valčíky, pochody, tanga apod. Na „první židli“ orchestru seděl tehdy mladý houslista Jaroslav Daněk z Vlastce. Učil jsem se na housle asi druhým rokem u p. řídícího Hese v Záhoří a hru prvního houslisty jsem přímo „hltal“. A což teprve, když si vzal sólo a spustil Dvořákovu Humoresku. Slyšel jsem ji poprvé v životě a má dětská dušička byla tou krásou tak okouzlena, že jsem pak svá „fidlátka“ nemohl několik dní vzít do ruky, to ze smutku, že takhle krásně já hrát nikdy nedokážu. Bylo to v době, kdy pan ředitel Daněk dosahoval svého uměleckého vrcholu jako soukromý žák Mistra Jaroslava Kociana. Před tím studoval 4 roky housle u koncertního mistra Národního divadla a píseckého rodáka Jana Buchtele (ten působil jako koncertní mistr také v Berlíně, Helsinkách a Varšavě) a pak se dostal k našemu světovému houslistovi díky přímluvě tehdejšího ředitele Zemědělské školy v Písku Dragouna (otce známého píseckého malíře), který se s Kocianem znal. U Mistra Kociana studoval p. řed. Daněk rovněž 4 roky v létech 1939 – 43, Kocian v něm hned poznal velký talent. Po studiích byl krátce členem orchestru FOK v Praze, po skončení války působil jako koncertní mistr orchestru Jihočeského divadla a poté zakotvil v Písku jako učitel a pak i ředitel základní hudební školy.

Od té památné Humoresky se p. ředitel Daněk pro mě stal idolem. V mých očích nikdo na světě nemohl hrát krásněji než on. A stala se neuvěřitelná věc. Po létech jsem se k tomuto „panu houslistovi“ dostal jako jeho žák na tehdejší Základní hudební škole v Písku, připravil mě i ke složení státní zkoušky z hudby (protože jsem měl velice nekvalitní housle, půjčil mi ke zkoušce jedny ze svých vlastních) a od r. 1960 se mi pak stal i „šéfem“ na škole v Milevsku. Nastoupil zde jako ředitel po B. Márovi, který odešel do důchodu. Za jeho vedení se škola postupně rozrůstala jak počtem učitelů, tak žáků a dosahovala vynikajících úspěchů. Pojil mě k němu tedy opravdu osudový vztah!

A co jsme se pak spolu nahráli, zvláště v kvartetu, které po příchodu do Milevska založil (on 1. housle, já druhé, kolega Novák hrál violu, kolegyně Jandová klavír, po jejím odchodu z Milevska ji nahradil ing. Jaroslav Janke). S kvartetem jsme účinkovali opravdu velice často. Pravidelně a povinně na oslavách Vítězného února a Velké říjnové socialistické revoluce (VŘSR) - školy zajišťovaly různá pásma, básničky, příslušné chvalozpěvy apod., naše škola zase muziku. Účinkovali jsme na vernisážích výstav významných výtvarníků (K. Stehlík aj.), pořádali jsme samostatné koncerty v okolních větších obcích (Bernartice, Kovářov, Chyšky, Nadějkov), několik let jsme pravidelně koncertovali ve Zvíkovském Podhradí v tamním rekreačním středisku Vedamov pro naše i zahraniční rekreanty, vždy s velkým úspěchem (repertoár tvořil tzv. „vyšší populár“, např. Brahmsův Uherský tanec č. 5, Schubertovo Zastaveníčko, Straussovy valčíky apod., většinou ve znamenitých úpravách B. Leopolda pro salonní orchestr, s použitím i pro salonní kvartet).

Na jedno vystoupení v tehdejším Klubu pracujících mám trvalou vzpomínku. Tuším, že to bylo při oslavě VŘSR. Do asi čtvrthodinového programu zařadil p. ředitel mj. i Slovanský tanec č. 15 Ant. Dvořáka. Spoléhali jsme na svou rutinu, a tak jsme měli jen asi 2 zkoušky. Na té poslední se p. ředitelovi zdálo, že skladbu hrajeme příliš pomalu. Argumentoval tím, že ten Slovanský tanec je velice temperamentní a že se musí hrát mnohem ohnivěji. Vytýkal to především klavíristce Jandové. Večer přišla naše chvíle. Jandová si slova p. ředitele vzala opravdu k srdci a hned na začátku nasadila tak zběsilé tempo, že když jsem otáčel 1. stránku, v duchu jsem si říkal Bože, jak ten konec dopadne! Kdo skladbu zná, ví, že poslední řádky jsou v partech houslí samé šestnáctky, prostě „fofr“. A dopadlo to přesně tak, jak jsem se obával. Přiznám se, že jsem to nedokázal „vybrat“, jen jsem něco „šustil“, p. ředitel také a shodli jsme se až na třech posledních tónech. Za milosrdného potlesku publika jsme se ukláněli a dodnes před sebou vidím p. ředitele, jak vstává ze židle a s obličejem plným hrůzy mi říká: „Tó byla rychlost!“ (hlásku „o“ protáhl o hodně více). Ten večer jsme „v této disciplíně“ vytvořili světový rekord, který dosud nebyl nikým překonán. A ani se nebojím, že by se to někdy někomu povedlo.

I takovouto vzpomínku mám tedy na pana ředitele Daňka, dobrého člověka, majícího pochopení pro lidské slabosti, skvělého vypravěče vtipů a jednoho z nejlepších muzikantů, jaké jsem v životě potkal.

                                                                                         Jan Humpál